První plavba, den třetí
Při včerejší plavbě jsem také poznal co je to náklon plachetnice a myslel jsem, že není možné, aby se plachetnice nepřevrátila, ale bylo nám vysvětleno, že si máme plachty a kým představit jako dvě plochy, kde na té vrchní působí síla větra a na té druhé odpor vody s patřičnou váhou kýlu. Nezbývalo mi než kapitánovi věřit, že se nepřevrátíme, zvlášť tady v Chorvatsku a navíc plachetnice jsou prý tak stavěné, že i kdyby se přece jen stalo to co nechci zažít, tak se loď dostane zase do původní polohy. Otázkou však už jen zbývá, jestli na plaubě něco, či někdo zůstane při tom kolotoči.
Stejně jako při prvním vyplutí, tak i dnes provádíme všechny potřebné práce na palubě, ale i v podpalubí, aby vyplubí bylo bez problému, jakož i potom samotná plavba. Vyplout z mariny na ostrově Žut byla skutečně pohoda, protože jsme jenom odvázali muringové lano a počkali až klesne na dno a když se plachetnice pohla kupředu ve stejném okamžiku jsme povolili lana na zadních vazácích a rychle je dostali na palubu, aby se nedostaly do lodního šroubu. Ve vyplutí nám nebránila žádná jiné blízká loď, či molo. Jen a prostě jsme rovně vypluli. Řeklo by se pohoda. Pak jsme smotali lana a já už přemýšlel jaké to dnes bude, když máme v plánu vyplout až na volné moře, nekrytí žádným ostrovem a doplout do další mariny na ostrově Piškera.
Obeplouváme severovýchodní část ostrova Žut, pak malý ostrůvek Glamoč a míříme do úzké plavební dráhy Mala Proversa. Plujeme na motor a to hlavně z důvodu průplavu, který je na můj vkus dost úzký, ale proplutí se zdařilo a na pokyn kapitána již vytahujeme plachty a kurs je na maják Sestrica na stejnojmenném ostrově. Za ním je již jen volné moře a pak až Itálie.
Maják Sestrica je skutečně dominantní stavbou, kterou míjíme levobodkem a už se ocitáme na volném moři. Je trochu upraven kurs, ale v celku míříme stíle na Itálii. Já dostávám na starost mapu, navigaci a zakreslování a zapisováná všech důležitých informací s tím, že jsem v kontaktu s kormidelníkem. Usedám do salónu k velkému stolu, rozkládám mapu a k ní odpichovátko, dva tojúhelníky, tužku a hlavně si připravuji bufet. Otevírám vepřové ve vlastní šťávě, chleba a plechovku piva. Venku to fouká tak akorát, ale vlny se zdají být větší a větší. Vidím to tak, že okno v salónu se někdy ponoří až pod hladinu vody. Po nějaké době cítím, že je mi nějak nevolno. Dívám se na expirační dobu vepřové konzervy, ale zde je všechno v pořádku. Tak si říkám, že to je malou spotřebou tekutin a tudíž dopíjím pivo a otevírám další. Je mi čím dál tím hůř. Najednou cítím, že vepřová nebyla asi skutečně v nejlepším stavu, ale co to pivo? Rozhoduji se vyjít na palubu, no a když mě vidí kapitán, který dohlíží na kormidlování, je mu okamžitě jasné co mi je. Zažívám první příznaky mořské nemoci. A to jsem si přál, abych mohl být ta jedna výjimka z mnoha, na kterou mořská nemoc nepůsobí.
Dostávám první radu. Dívej se na obzor, na pevný bod. Dívám se dívám, ale je mi pořád stejně. Další rada zní: "Tak koukej na vrcholky ostrovů Kornati, které se nám vzdalují". Dívám se dívám, ale vrcholky kopců se přede mnou pohybují sem a tam, tam a sem. Je mi přád stejně. Skláním oči na podlahu paluby, která vypadá jakoby byla z prken, ale prkna se pohybují stejně jako kopce. To už kapitán rozhoduje. Velí mě ke kormidlu. A skutečně vzápětí nevolnost je pryč a můžu plout jak chci. Do podpalubí mě už nikdo nedostane.
Asi po pěti mílích kursem na Itálii měníme kurs směr jih a plujeme levobokem ke Kornatským ostrovům až na úroveň ostrova Piškera, kde si kormidlo bere do ruky sám kapitán, protože počasí se natolik zhoršilo, že jsem byli rádi, že jsme mohli plachty dát dolů, nastartovat motor a zakotvit u mola mariny. Stejně jako předešlý den na večer vyrážíme do místní konoby, kde probíráme jachtin z té teoretické stránky.